Před Vánocemi jsem každý den při cestě do práce míjel billboard s reklamou jednoho velkého prodejce domácí elektroniky nabízející televizor FullHD za „pouhých“ 56 000 Kč. Protože cesta do práce mi vozem trvá půl hodiny, měl jsem každý den čas nad současným povykem kolem HD ready, FullHD, Blue Ray, HD DVD apod. za volantem přemýšlet.
V dobách, kdy elektronice vládlo audio a snem každého kluka i tatínka bylo mít pořádný zesilovač a tříhlavý kazetový magnetogon, se říkalo že audio řetězec ( tedy – gramo/tuner/magnetofon > zesilovač > reprobedny ) je tak dobrý, jak je dobrý jeho nejslabší článek ( podobné pravidlo mluví o skutečném řetězu a jeho článcích ), v té době to byly reprobedny. Přesto nejeden z nás byl ochoten investovat 10 000 Kč ( což běžně představovalo tři měsíční výplaty ) do tříhlavého magnetofonu a k zesilovači nakonec připojil malé dvoupásmové reproduktory TESLA po 300 Kč za kus.
Dnes je situace úplně obrácená, na konci našeho videořetezce je LCD nebo plazma s metrovou uhlopříčkou a hrdou nálepkou HD ready nebo FullHD a na začátku nejslabší článek – signál, obvykle DVD s vypáleným filmem ve formátu DivX nebo TV stanice z kabelovky. Jestliže je dnešním zaklínadlem počet řádků, bylo by možná dobré si říci, kolik vlastně řádků máme k dispozici z jednotlivých zdrojů signálu. Rozlišení známe všichni ze světa počítačů ( 720×576, 800×600, 1600×1050 apod. ), zjednodušeně reprezentuje, jak jemný bude obraz, kolik detailů bude zobrazeno, protože rozměr obrazovky je konstantní, udává se u televizorů obvykle pouze počet vodorovných řádků ( 576, 720, 1050 ).
Mnozí z nás si vzpomenou na první videorekordéry Aiwa ( označené tuším 910 MK II ? ), které měly imitace nožiček, známé z audotechniky, s trochu kosmickým vzhledem a na dnešní poměry především kosmickou cenu ( v roce 1991 se prodávaly za ceny kolem 19 000 Kč !! ). Tehdy nám vůbec nevadilo, že maximálním dosažitelným rozlišením formátu VHS je nějakých 220 až 240 řádků a nadšení ze zahraničního filmu nezkalilo ani to, že naše pátá kopie kultovního Ramba ani zdaleka této hranice nedosahuje.
Příchod nového formátu na sebe nechal velmi dlouho čekat, protože systém S-VHS, teoreticky schopný přenést 420 řádků, se přes částečnou slučitelnost s VHS ( S-VHS přístroje jsou schopné přehrát VHS nahrávky ) neprosadil. Další formáty, poskytující podobné rozlišení, jako S-VHS, Video8 a DV vytlačily VHS pouze na videokamerách. Tak jsme přes dvacet let používali už v době svého vzniku překonaný systém ( stejně jako Goliáš v příběhu o Davidovi si tehdy musela připadat společnost SONY se svým moderním formátem Betamax, kterou převálcovala do té doby téměř neznámá firma JVC s VHS ). VHS nahradil až systém DVD.
Filmy na DVD dnes běžně používají formát MPEG-2. U něj je rozlišení 576 řádků, jako u TV evropského standardu PAL. V budoucnu, kdy se chystáme na pozemní digitální příjem – DVB-T, to bude zřejmě ještě horší, jsme mediálně masírováni tím, jak je a bude digitální obraz skvělý, na druhou stranu se vlastníci televizních stanic snaží jedním multiplexem ( kanálem přenášejícím data ) přenést co nejvíce televizních programů, nejde to jinak než za cenu zůžení datového toku, srozumitelněji – snížením kvality obrazu.
Každý obchodník v televizním průmyslu si jistě rychle spočítá, že běžný divák dá přednost velkému množství dostupných TV stanic před jejich kvalitou obrazu. Situace v digitálním satelitním vysílání DVB-S je obdobná, obecně je obraz díky širšímu pásmu o pověstný chlup lepší. Chceme-li si tak vychutnat to, co skutečně umí naše nová HD ready nebo FullHD televize, musíme si pustit počítačovou hru, nebo přikoupit Blue Ray přehrávač ( v tom případě se nabízí Playstation 3, umí Blue Ray a i si zahrajeme ) a vyrazit do DVD půjčovny, připravte se ale na zklamání, v půjčovně z velké nabídky vybírat nebudete. Nechci kazit prodejcům obchody, ale osobně bych dnes do FullHD, které zatím opravdu téměř není čím „krmit“, neinvestoval a za ušetřené nemalé peníze například nahradil zaprášené VHS video kvalitním DVD rekordérem.
